Trucks

Do divočiny – den přepravce afrických buvolů

Pro práci přepravce zvířat v jihoafrických přírodních rezervacích nestačí jen mimořádné řidičské schopnosti, vyžaduje to i odvahu.
Vrtulník a nákladní vozidlo
Tým veterinářů se ve svém nákladním vozidle po zemi drží trasy vrtulníku, jehož posádka má za úkol nalézt a poté sedativem uspat buvola.

Vlaštovky poletující nad jihoafrickou savanou podnikají své typické střemhlavé nálety. Společně si užívají v mírném chladivém vánku, který příjemně pofukuje nad rovinatou krajinou. Je šest hodin ráno a za několik minut vyjde slunce. Ptačí zpěv se najednou začne ztrácet v řevu vznětového motoru.

V oblaku rudého prachu se ke skupině lidí s dodávkami, kteří se sjeli u bran přírodní rezervace Koppies Dam, 150 kilometrů jihozápadně od Johannesburgu, s duněním přibližuje Volvo FM pískové barvy. Je první den sezóny. Tým pro odchyt divoké zvěře bude dnes chytat a převážet afrického buvola, který patří do tzv. „velké pětky“. To je termín, který vymysleli lovci, a označuje zvířata, jejichž stopování a lov je v Africe nejtěžší a nejnebezpečnější.

„I když s buvoly pracujeme často, vždycky to představuje určité riziko. Buvol je silné zvíře, které když zaútočí, myslí to smrtelně vážně. Pokud nestačíte utéct, je s vámi konec. Prostě vás zabije,“ říká Petrus Motsoane, předák týmu a řidič tahače Volvo, který bude tato agresivní zvířata převážet.

Odchyt a přeprava divokých zvířat představují v přírodních rezervacích Jižní Afriky důležitou činnost. Hlavním účelem je nejen udržovat v rezervacích rovnováhu mezi různými živočišnými druhy, ale také zabraňovat příbuzenskému křížení.

Buvol je silné zvíře, které když zaútočí, myslí to smrtelně vážně.

Odchyty se provádějí během zimní sezóny, tj. od března do října, kdy je počasí nejchladnější. Tým odchytává a převáží několik různých druhů divokých zvířat, od zeber a nosorožců po buvoly a lvy. 

Petrus Motsoane pracuje v přírodních rezervacích v jihoafrické provincii Free State přes dvacet let. Nákladní vozidlo, které váží 24 tun a je dlouhé 22 metrů, ovládá v savaně s chirurgickou přesností. Míří směrem ke stádu zvířat, která se budou převážet. Tahle práce klade na vozidlo i řidiče nekompromisní nároky.

„Řízení v savaně je fyzicky velmi únavné. Máte pocit, jakoby se vám lámala žebra! Já ale řídím tohle auto už deset let a nikdy jsem neměl žádné problémy. Je dostatečně silné a odolné, aby zvládlo všechno, co je potřeba,“ říká Petrus.

Odchytový tým v provincii Free State má 25 členů a je doplněn o veterináře a pilota vrtulníku. Pomocí vrtulníku buvola najdou a vyženou do volného prostoru, aby ho veterinář mohl ze vzduchu zasáhnout projektilem se sedativem. 

Jakmile je buvol znehybněn, členové týmu na zemi k němu dojedou se svými dodávkami a zvednou tohle více než tunové zvíře na korbu jedné z nich. Uspaný buvol je pak převezen k Petrusovu nákladnímu autu, kde ho pomocí autojeřábu naloží na návěs. Pak zvířeti podají protilátku, která ho probudí.

„Když se buvol probudí, je trochu agresivní, ale tou dobou jsme už venku a dveře návěsu jsou zavřené. Pokud se vzbudí dřív, než stačíte návěs opustit, musíte pak být rychlí jako blesk. Jinak na vás zaútočí,“ říká Petrus.

Když vypráví historku o omráčené zebře, která se probudila během nakládání a utekla do savany se zavázanýma očima, směje se a jeho zlatý zub ve spodní čelisti a zlatá náušnice v levém uchu se třpytí.

Trojice pštrosů mávající ocasními pery přiběhne vysokou travou k pravé straně náklaďáku a rachot helikoptéry vyplaší rodinku nosorožců – dva dospělé a jedno mládě – tak, že s hrůzou prchá pryč. Náklaďák s poskakováním překonává trávu a keře a míří dolů do úvozu a dále přes most, který je tak úzký, že je vůbec zázrak, že je po něm kolona vozidel schopna přejet. Petrusova tvář je díky soustředění naprosto nehybná.

„Když jedu nerovným terénem, auto poskakuje a vydává úplně jiné zvuky, než když jedu po normální silnici. V nebezpečném terénu musím jet opravdu hodně pomalu, dokud není terén znovu bezpečný. Neustále musím pozorně sledovat trasu před sebou, abych včas zjistil, kdyby byly na cestě nějaké kameny nebo jiné překážky. Nemohu ale vidět úplně všechno, takže musím občas zariskovat,“ říká.

 

Den nezačíná zrovna nejlíp. První dva buvoli, které veterinář zasáhl, stačí zaběhnout do lesíka a dolů do rokle, nebezpečně blízko řeky. Na cestě k místu uváznou dodávky se řvoucími motory ve vysokém houští. Když konečně přijedou na místo, nemohou sjet dolů do bahnité oblasti, kde spí jeden z buvolů. Stromy překážejí vrtulníku ve vyhánění případných dalších buvolů, kteří by mohli být poblíž a mohli by zaútočit.

Jsou přivolány posily a pak už jde všechno velmi rychle: Buvol je natlačen na zelená nosítka a pomocí navijáku vytažen na kopec k džípu, kde ho deset lidí holýma rukama naloží na korbu.

Kromě řízení nákladního auta dohlíží Petrus jako předák na manipulaci se zvířaty a pomáhá je nakládat na návěs. Návěs je rozdělen do pěti oddělení s ocelovými dveřmi, které se dají otvírat a zavírat zvenku. Maximálně může vozidlo převážet až patnáct buvolů, záleží na jejich velikosti.

„Buvolům se nelíbí, když mají stát v oddělení sami. Přivádí je to k šílenství a způsobují si zranění. Proto v jednom oddělení vždycky cestují dva nebo tři buvoli,“ vysvětluje Kees Lawrence, šéf odchytového týmu, a odměřuje při tom správnou dávku vitaminu B pro čtyřletou buvolí krávu, kterou pozemní tým právě dopravil k nákladnímu autu.

Každý odchycený buvol je vyšetřen na různé choroby, označen mikročipem a dostane dávku vitaminu B pro posílení imunitního systému. Zatímco Kees dává spícímu buvolovi injekci, mezi tahačem Volvo a autojeřábem se vytváří fronta buvolů s očima zavázanýma bílou látkou a bavlněnými ucpávkami v uších. Zavázané oči a ucpávky v uších je pomáhají udržet v klidu.

Když jiným řidičům řeknu, co vezu, říkají: ‚Chlape, ty bestie tě jednou dostanou!‘ Já to ale dělám už víc než dvacet let a pořád jsem naživu.

Práce spojené s odběry krve kvůli testům, přenášením a buzením transportovaných buvolů jdou rychle od ruky. Pomocí dlouhé železné tyče otvírá Petrus dveře mezi odděleními. Čtrnáct zvířat se rychle namačká do návěsu. Když buvoli zjistí, že jsou najednou uzavřeni do malé kovové skříně, nejsou tím zrovna nadšeni. 

„Až se rozjedeme, uklidní se,“ říká Petrus, když nastupuje do kabiny. 

Nákladní vozidlo jede zpátky přes rezervaci směrem k ohradě, kde buvoli zůstanou v karanténě, než budou na aukci prodáni do jiných přírodních rezervací. Dnešní náklad má cenu přes 2,2 milionu randů, což je přibližně 4,4 milionu korun. Až se zvířata prodají, Petrus Motsoane je dopraví do jejich nových domovů.

„Na téhle práci mám nejradši řízení náklaďáku na silnici. Když jiným řidičům řeknu, co vezu, říkají: ‚Chlape, ty bestie tě jednou dostanou!‘ Já to ale dělám už víc než dvacet let a pořád jsem naživu.“

Vozidlo

Volvo FM z roku 2003 s 13litrovým vznětovým motorem o brzdném výkonu 380 BHP a s návěsem od jihoafrického výrobce SA Trucks. Délka soupravy je 22 metrů a hmotnost 24 tun. Během sezóny odchytu divoké zvěře (od března do října) se vozidlo denně používá k převozu zvířat v savaně i na běžných silnicích.