Trucks

Do nitra bornejské džungle

V nepředvídatelném bornejském počasí a těžkém kamenitém terénu se přeprava v těžebním průmyslu stává vyčerpávající zkouškou řidičských dovedností.
V tomto dílu seriálu V kabině s řidičem se dozvíte, jak se žije řidičům, kteří přepravují uhlí drsným terénem bornejské džungle.

Stroje jezdící hluboko v dole vypadají svrchu jako robotičtí mravenci – neúnavně a bez odpočinku vykonávají svou těžkou práci. Je slyšet vzdálený hluk motorů. V okolí dolu se před chvílí zvedla mlha a odhalila hory pokryté lesy.

V dole něco silně zaburácí. Ozývá se zvuk nárazů kamene na ocel. To právě nakládají směs uhlí a zeminy na plochou korbu jednoho nákladního vozu. Andreas Wahyudi čeká s rukou položenou na řadicí páce. Bude to trvat jen několik minut, než ho kolegové plně naloží. 

Potom sešlápne plynový pedál a vydá se na další strmý výstup vzhůru. „Každý se musí především soustředit, být opatrný a komunikovat s ostatními,“ říká.

Povrchový důl Susubang se rozprostírá na ploše 9000 hektarů ve Východním Kalimantanu, což je indonéská část ostrova Borneo. Zde se těží to nejtvrdší a nejdražší uhlí, antracit. 

Odkryté uhlí má podobu černých svislých pruhů ukrývajících se v natěžené zemině. Aby ho bylo možné získat, je nutné provádět odstřely a poté odstranit kamenitou zeminu, která se nachází mezi uhelnými žílami. Každý den vozí 31letý Andreas ve svém Volvu FMX zeminu z dolu na skládku vzdálenou 1,5 kilometru. Rozbitý povrch vozovek a extrémní náklad, jehož váha dosahuje až 27 tun, volá nejen po vozidlech s obzvláště odolnou konstrukcí, ale také po zručných řidičích.

Nikdy nevíme, co máme před sebou. Podloží se často hýbe, takže jednou někudy projedete, a podruhé už to tam může vypadat úplně jinak.

Na cestách v okolí dolu jsou hluboké koleje, kameny a velké díry, takže jízda po nich vyžaduje značnou míru dovednosti. V důsledku těžby zeminy se krajina rychle mění, k této změně však přispívají i sesuvy půdy a lijáky. 

„Největší překážkou je pro nás terén. Stav cest má na bezpečnost rozhodující vliv,“ vysvětluje Andreas.

Kolem se s rachotem proženou plně naložené vozy. Andreas je bedlivě pozoruje. Za chvíli přijede k díře naplněné vodou a uchopí volant pevně oběma rukama. Motor se dostane do otáček a vůz zahájí strmé stoupání. 

„Žádný problém, motor je výkonný.“  

Z vysílačky jsou neustále slyšet pokyny ohledně složení nákladu, kontrolní dotazy na Andreasovu aktuální polohu a varování upozorňující na překážky na cestě. V dole je komunikace na prvním místě. 

„Nikdy nevíme, co máme před sebou. Podloží se často hýbe, takže jednou někudy projedete, a podruhé už to tam může vypadat úplně jinak. Vím však, že mě kolegové vždy včas informují, a tak není důvod k panice,“ vypráví Andreas.

Během směny Andreas nikdy neopouští vůz, ale průběžně komunikuje prostřednictvím vysílačky a klaksonem i máváním zdraví protijedoucí řidiče. Sám se tedy nikdy necítí. 

„Nejlepší na této práci jsou noví přátelé, se kterými jsem se seznámil,“ říká.

Pochází z Longkali ve Východním Kalimantanu a jako mnoho jiných řidičů, i on je na dlouhý čas odloučen od rodiny. V důsledku rostoucí poptávky po černém zlatě, zejména ze strany Číny, jsou v posledních letech v Kalimantanu otevírány stále nové a nové doly, s čímž souvisí také velká poptávka po pracovních silách. 

Na ubikacích, které se nachází jen chvíli jízdy autobusem od dolu, je Andreas momentálně ubytován společně s 20 dalšími řidiči. Má svoji vlastní, prostě vybavenou místnost s matrací na podlaze a stěnami ozdobenými plakáty jeho fotbalových oblíbenců. Většinu dne tráví v kabině, což mu vyhovuje.

 

Řízením nákladních vozů se Andreas živí od roku 2005 a posledních pět let strávil prací v dole. Nejprve jezdil jako spolujezdec u řidiče, který jej zaškoloval. 

„Zpočátku mi docela vadilo, jak se vůz neustále naklání, ale teď už jsem si zvyknul. Volvo je velmi pohodlné, takže si mohu odpočinout. V porovnání s jinými značkami se mohu spolehnout na excelentní zavěšení a tlumiče kabiny,“ popisuje. 

Je právě poledne, což znamená přestávku na oběd nedaleko dolu. Pracovníci se schází ve stínu pod přístřeškem, kde jedí rýži, kterou si přinesli s sebou, a pokuřují. Vozy mezitím čekají na parkovišti.

Je vedro a naprosté ticho. Jíl byl těžkými vozidly, která na pražícím slunci vypadají docela opuštěně, zcela udusán. Bláto ve vyježděných kolejích vyschlo. Zaschlo také na kolech a podvozcích a vytvořilo na nich velké hroudy. Vzduch je cítit naftou a rozpálenou gumou. Po přestávce práce pokračuje až do pozdního odpoledne.

Druhý den se však krajina změnila. Hory se po nočním dešti zahalily do mlhy a ve vzduchu je cítit vlhkost. 

„Dneska to bude klouzat,“ říká Andreas. V kantýně, kde se mísí vůně chilli a oleje, právě posnídal kuře s rýží, nazul si kožené boty a vydal se ven do mdlého ranního světla. 

Kolem zaparkovaných vozidel vane studený vítr a na zemi jsou louže plné bláta. Andreas rychle provede prohlídku vozidla před jízdou. Olej, filtr, pneumatiky, brzdy – vše vypadá v pořádku. Vyšplhá se do dveří kabiny, na posledním schůdku si vyzuje boty a něco si poznačí. Potom si pustí techno, opře se a čeká… a čeká. 

Když řídím, připadám si důležitý a jsem na sebe hrdý.

Monzunové deště jsou na tropickém Borneu náhlé a silné. Přichází často, ale dají se jen obtížně předvídat. Po dešti je nutné seškrábat cesty a všechny ostatní práce z bezpečnostních důvodů ustanou. 

„Jinak bychom riskovali, že skončíme v příkopu, převrátíme se nebo nabouráme. Dnes je sice nebe bez mráčku, ale uvědomujeme si, že pršet může začít kdykoliv.“

Práce se také zastaví, když přijde hustá mlha nebo se začne hustě prášit. Takže v době, kdy je možné pracovat, pracují všichni ze všech sil. Nákladní vůz Volvo má v tomto dole nepřetržitou službu. Jeho životnost činí přibližně 10 let. 

Jakmile slunce vystoupá na obloze výš a mlha se trochu zvedne, vykloní se řidiči ze svých bílých kabin. Zvuk motorů Volvo utichne a vzduchem se tak line jen hudba, kterou si k čekání pustili. Jeden z nich si zapnul rádio pořádně nahlas a natáhl si nohy z otevřených dveří.

 

Vyčerpávající jízda a z ní vyplývající únava je jedním z největších rizik v tomto dole, a proto řidiči pravidelně podstupují zkoušky, zda jsou ještě schopni práci vykonávat. Andreas řídí 11 hodin denně. Přiznává, že jezdit každý den stejnou 18minutovou trasu, a to několikrát denně, je monotónní. Odměnou mu však je to, že může být za volantem.

„Když řídím, připadám si důležitý a jsem na sebe hrdý. Práce mě uspokojuje,“ říká. 

Najednou dostane pokyn a ihned nastartuje motor. Slunce už vystoupalo vysoko a teď září přímo nad dolem. Na konci pracovního dne Andreas zacouvá na parkoviště, vypne motor a vyskočí z kabiny. Červené hromady zeminy, bujnou vegetaci a vzdálené modré hory osvětluje měsíc, který se částečně skrývá za klidnými mraky. 

Z kantýny přicházejí k vozidlům muži v modrých tričkách a helmách. Čeká je noční směna. Andreas jen postává ve svitu měsíce. V Longkali se živil jako farmář a řidič nákladního vozu. Sem ho přivedla příležitost nejen pracovat a vydělat si peníze, ale také rozvinout své schopnosti a pokročit v kariéře.  

„V budoucnu, až si to budu moct dovolit, bych rád založil vlastní přepravní firmu a využil zkušenosti, které jsem nasbíral zde. Kdo ví,“ říká se skromným úsměvem, „jednou si třeba koupím i svůj vlastní náklaďák.“

Vozidlo

Volvo FMX pro zakázkovou přepravu, model 17M3 – plochý sklápěč 6×4 (k přepravě skrývky), vybaven řadovým 10,8litrovým šestiválcem D11A o výkonu 370 koňských sil.

Použití: přeprava zeminy (skrývky) v dole Susubang