Trucks
Roger Henriksson často touží po troše světla. Celé čtyři měsíce v roce totiž své pracovní dny tráví v šerém přísvitu, který jeho kraj halí od svítání do soumraku. Jako řidič v severošvédském Överkalixu, který leží jen několik kilometrů na jih od severního polárního kruhu, se ale s tmou, zasněženými silnicemi a teplotami až −40 °C zkrátka musí vypořádat. Odměny za krutou zimu se dočká v červnu.
„V létě, kdy je světlo 24 hodin denně a září půlnoční slunce, je tu tak krásně, že to snad ani nejde popsat. Když mi v červnu v 1.50 zazvoní budík a svítí slunce, vstává se mi o moc lépe než v zimě, kdy je tma jako v pytli a venku minus 35 stupňů,“ říká Roger Henriksson.
Navzdory drsnému místnímu podnebí a náročné práci na směny, které mu každý druhý týden začínají už ve 3.00, by ale Roger svou práci řidiče na dalekém severu neměnil.
„Za to, kým jsem a jaký jsem, vděčím právě tomu, že odjakživa žiji tady. Bude mi padesát let a v zahraničí jsem byl za celý život jenom jednou. Nebylo to špatné, ale dva dny před odjezdem domů se mi začalo stýskat. Nejsem typ, který by dokázal žít ve velkém městě.“
Každý pracovní den Roger jezdí mezi Överkalixem, kde bydlí, a pilou v Munksundu. Vozí dříví a cestu tam a zpět zvládne za den dvakrát. Jeho vozidlo je 30 metrů dlouhé, a plně naložené váží 90 tun.
„To se ví, že když jsem se ze začátku podíval do zpětného zrcátka a nedohlédl jsem na konec vlastní soupravy, bylo to trochu děsivé! Ale rychle jsem si zvykl a musím přiznat, že teď mám za volantem dojem, že jsem opravdu někdo,“ usmívá se Roger.
Svoji stávající soupravu, kterou dostal díky výzkumnému projektu ETT – En Trave Till (volně přeloženo: jedna fůra navíc) –, řídí už rok. Souprava uveze o 50 % větší náklad, a tak je celkově úspornější a oproti tradičně používaným soupravám pro přepravu dřeva má o 20 % nižší emise uhlíku. A protože je hmotnost nákladu rozložena na více náprav, nezpůsobuje tak velké opotřebení silnic.
To se ví, že když jsem se ze začátku podíval do zpětného zrcátka a nedohlédl jsem na konec vlastní soupravy, trochu mě to vyděsilo.
Aby s ní Roger mohl jezdit po veřejných komunikacích, dostal zvláštní výjimku. Vůz totiž váží o 30 tun více, než povolují švédské zákony. Společnost Volvo Trucks se výzkumného projektu účastní jako jeden z mnoha partnerů. Projekt by měl pomoci prosadit změny v legislativě a vymoci zvýšení celkové maximální povolené hmotnosti nákladních vozidel z 60 na 74 tun. Dlouhodobým cílem je pak schválení provozu 90tunových nákladních souprav.
Roger sedí v kabině svého vozu a nadává. Silný mráz, který Överkalix obvykle svírá v ledových kleštích, polevil a teploty pomalu stouply téměř k nule, takže se na asfaltu tvoří náledí a břečka.
„Takhle to vypadá, jen když začne tát a udělá se břečka, jinak ne. Když nemůžu hned vyjet, tak to mě tedy vážně…,“ odmlčí se a nespokojeně se zašklebí. Nakonec mu soupravu pomůže rozjet jeden z kolegů a Roger s malým zpožděním opouští parkoviště.
Dnes je výjimečný den. Poprvé vyjíždí s novým modelem společnosti Volvo Trucks, vozem Volvo FH16, který je dimenzován speciálně pro velkou pracovní zátěž.
„Je vždy skvělé řídit nový vůz. Už teď můžu říct, že nové FH je v mnoha ohledech jiné než předchozí model. Má větší výkon, je o hodně silnější a v kopcích si lépe drží rychlost. Také je tišší, má jiné odpružení a jízda je celkově příjemnější. Za volantem tohoto vozu cítím opravdu velkou jistotu,“ svěřuje se Roger.
Silnice mezi Överkalixem a městem Piteå je převážně rovná, jen občas přeruší táhlé rovné úseky zatáčka. Jak si už Roger stačil všimnout, vůz díky nezávislému zavěšení předních kol (IFS) výborně sedí na silnici.
„Je to paráda, šlape jako hodinky. V porovnání se starším modelem má mnohem větší stabilitu. Znát je to hlavně v zatáčkách a na kruhových objezdech, vyrovná vážně hodně. A já můžu jen točit volantem. Jako řidič oceňuji, když je vůz na silnici stabilní a spolehlivý.“
Právě spolehlivost a to, aby vozidlo dokázalo dojet do cíle za každého počasí, je v severním Švédsku naprosto klíčové.
„Zimní jízdy jsou tady na severu někdy tak trochu adrenalinový zážitek. V jednu chvíli si razíte cestu sněhovou bouří, vzápětí vjedete na náledí. Pro nezkušené řidiče se špatnými pneumatikami to je složité. Často potkávám zahraniční vozy uvázlé v kopci. Zrovna minulý týden jsem viděl, jak cizí souprava sjela do škarpy i s přívěsem,“ vypráví Roger.
I on sám za těch 24 let, co vozí dřevo na pilu, několikrát skončil mimo silnici. Naposledy před více než deseti lety. Poklepává se po rameni, které si při nehodě poranil a které jej dodnes pobolívá.
„Když je mráz, člověk musí umět odhadnout, kdy má zastavit a kdy jet dál,“ vysvětluje Roger.
Zimní jízdy jsou tady na severu někdy tak trochu adrenalinový zážitek. V jednu chvíli si razíte cestu sněhovou bouří, vzápětí vjedete na náledí.
Při první jízdě vozidlem, které dostal v rámci projektu ETT, jej překvapilo, jak plynule navzdory své délce jede a jak je flexibilní. Vůz má přívěs s točnicí, takže se s ním obtížně couvá, jinak se ale jeho řízení podle Rogera nijak zásadně neliší od řízení souprav, které jsou o řadu tun lehčí.
„Brzdový systém je tak kvalitní, že brzdná dráha není o nic delší než u běžného 60tunového nákladního vozu,“ říká.
Stáhne okénko a vyplivne tradiční švédskou tabákovou specialitu snus. Mezi korunami borovic probleskují paprsky březnového slunce. Roger si na své dioptrické brýle nasadil ještě jedny sluneční, aby jej světlo, jež se ostře odráží od sněhu, nebodalo do očí.
„Överkalix a Piteå, to jsou dva rozdílné světy. Mají různé klima, počasí i podmínky na silnicích. V Överkalixu je třeba sucho a mezi Luleou a Piteou to klouže,“ vysvětluje Roger.
Ačkoli cesta z Överkalixu do Pitey trvá jen dvě hodiny, v zimě není výjimkou, že je ve vnitrozemí minus 30 °C a na pobřeží jen několik stupňů pod nulou. Takovéto podmínky kladou značné nároky jak na řidiče, tak na samotný vůz, který musí vydržet obrovské teplotní výkyvy.
Na pile v Munksundu se kmeny zbavené kůry přesouvají pomocí dopravníků z jedné hromady na druhou. Složení nákladu je překvapivě rychlé. Roger na pile stráví jen něco přes půl hodiny a pak se vydá na zpáteční cestu do Överkalixu.
Do konce pracovního dne doveze na místo ještě jednu fůru. Potom se už bude moci vrátit domů k rodině. Roger má čtyři děti a nejmladšího syna dnes musí vyzvednout ze školky.
„Vyhovuje mi jezdit na jedné trase. Moji přátelé si myslí, že nejsem úplně normální. Nechápou, že se z toho nezblázním. Vždycky jim říkám, že jde o to, nemyslet na to, že jedu zase po stejné cestě. Na druhou stranu jsem ale včas doma a každou noc spím ve své vlastní posteli.“
