175tunový road train jede australským vnitrozemím.

Australské vnitrozemí křižuje 175tunový road train tažený vozidlem Volvo FH 16 s poháněnou trojnápravou. Za jeho volantem sedí 52letá žena, která už je babičkou. Za sebou má čtyři přívěsy a před sebou zase dlouhý a pěkně horký den na cestě. Dcera řidiče a vdova po dalším Maxine Taylorová by to však nevyměnila za nic na světě.

V tomto dílu seriálu V kabině s řidičem se dozvíte, jaké to je řídit 175tunový road train napříč australským vnitrozemím.

Maxine Taylorová, řidička nákladního vozidla

Maxine Taylorová – řidička nákladního vozidla a také babička vnoučat, která jde ve šlépějích svého otce i manžela.

Za Maxininým vozem se vzdouvají mračna červeného prachu. Souprava se valí po silnici 90kilometrovou rychlostí, vstříc širokému obzoru, který se díky úmornému australskému horku tetelí v dáli. Tohle je australské vnitrozemí.

Venku je 48 °C, ale může být ještě daleko hůř. Teploty ve vnitrozemí totiž často dosahují až šedesáti stupňů.

„Musíte vypít spoustu vody, v těchto podmínkách se tělo dehydruje opravdu rychle,” vysvětluje Maxine jak se věci mají. „Před horkem se neschováte. Bez klimatizace by tu přežít nešlo.”

Dvaapadesátiletá žena řídí soupravu stovky kilometrů od nejbližší civilizace. Je tu jen pustina. Je to krajina bez jakýchkoliv známek života. Jen občas přes cestu přeběhne kráva, velbloud nebo pes dingo, případně v protisměru potkáte kolegu. 

Musíte vypít spoustu vody, v těchto podmínkách se tělo dehydruje opravdu rychle.

Maxine Taylorová

řidička nákladního vozidla

Maxine pořádně zesílí rádio a začne si zpívat s legendou australského rocku Jimmy Barnesem. „Rozproudí to ve mě adrenalin,” říká. Písnička jí také možná dává zapomenout na muže, který by měl sedět vedle ní a s řízením soupravy prašným vnitrozemím jí pomáhat.

„K řízení road trainů mě vlastně přivedla nemoc mého muže,” říká Maxine. „Když mu zbývalo posledních pár let života, jezdili jsme spolu. Jen tak jsem si mohla zachovat finanční nezávislost.”

Tři roky pracovali oba pro stejnou společnost a v jednom týmu. Každou noc spolu přespávali v kempu. Maxinin manžel však před dvěma lety zemřel.

„Je to věc, na kterou nemůžete nikdy přestat úplně myslet. Myslím na něj každý den a mám dojem, že pořád jezdím kvůli němu. I když už tu se mnou není a nikdy nebude.“

Maxine jezdí na trase spojující pobřežní město Port Hedland s dolem Woodie Woodie v odlehlé západoaustralské oblasti jménem Pilbara. Zpáteční trasa měří 800 kilometrů. Maxine udělá každý den jednu otočku a po šesti jízdách má den volna na zotavení. Takhle jezdí osm týdnů, po kterých následuje dvoutýdenní odpočinek, za kterým vyráží domů, do 5 000 km vzdáleného Brisbane na východním pobřeží. Na cestě z přístavu jsou čtyři obrovské přívěsy prázdné. Do přístavu však vozí náklad manganu, černé metalické horniny, která vypadá tak trochu jako uhlí a používá se jako příměs do nerezové oceli.

 

Jízda pouští za soumraku

Celá cesta trvá obvykle 12 až 13 hodin. Pokud ale prorazíte pneumatiku, na vozidle se něco porouchá nebo se zhorší podmínky, může to být třeba i 17 hodin.

Maxine Taylorová při kontrole vozidla před jízdou

Na vztazích s dalšími řidiči jezdícími v této oblasti má Maxine ráda vzájemné kamarádství a pospolitou atmosféru.

Pracovní den je předlouhý. Celá cesta trvá obvykle 12 až 13 hodin. Pokud ale prorazíte pneumatiku, na vozidle se něco porouchá nebo se zhorší podmínky, může to být třeba i 17 hodin. Během období dešťů tu můžete uváznout klidně na několik dní a čekat, než hladina klesne.

V manganovém dole je nepřetržitý směnný provoz, takže když Maxine přijede zpět na základnu a vysype náklad, na její místo si sedne další řidič a jede celou trasu znovu. Když se řidič po dalších 12 až 13 hodinách vrátí zpět, je na řadě opět Maxine. Usedne za volant, pustí si album svého oblíbence Jimmyho Barnese a zase řídí ona.

Tuhle práci nedělá moc žen. Maxine připouští, že zahlédla pouze jednu jedinou, která tu ještě řídí road train. Když se jí lidé ptají na to, čím se živí, nemůže spousta lidí uvěřit (hlavně ti, co se s ní setkají úplně poprvé), že je to řízení tohoto kolosu. „Řeknou jen ‚Uh, tak to bych vůbec nečekal‘,” přiznává Maxine.

Maxine ale vždycky chtěla řídit nákladní vozidla. Řídil je už její otec, pak také její manžel a jí samotné se řízení líbí, protože v něm nachází velkou přirozenost. A i když se může zdát, že to jako žena v „mužském” pracovním prostředí nemá lehké, ona ví, že mezi ní a kolegy panuje vzájemný respekt. 

Kluci jsou perfektní. Vždycky mě shánějí ve vysílačce: ‚Jsi v pohodě Max?‘ Takhle o sebe pečujeme všichni. Není to proto, že jsem holka. Staráme se zkrátka jeden o druhého. Jezdíme tu spolu už hodně dlouho a stala se z nás rodina.

Maxine Taylorová

řidička nákladního vozidla

Siluety psů dingo

Odlehlá západoaustralská oblast jménem Pilbara je místem, které je od Maxinina domova v Brisbane na východním pobřeží vzdáleno asi 5 000 km.

„Kluci jsou perfektní,” říká. „Když zastavím nebo mám poruchu a oni jedou zrovna kolem, zastaví také a ptají se, jestli mám dost vody a jídla nebo rovnou nabídnou pomoc s opravou. Vycházíme spolu fantasticky a kluci mě vždycky shánějí ve vysílačce: ‚Jsi v pohodě Maxi?‘ Takhle si o sobě dáváme vědět všichni. Není to proto, že jsem holka. Staráme se zkrátka jeden o druhého. Jezdíme tu spolu už hodně dlouho a stala se z nás rodina.”

Maxine a její kolegové se pravidelně scházejí na grilování. Udržují si morálku tím, že si dají něco dobrého k pití, hodně se baví a povídají si.

„Všichni si navzájem rozumíme, každý z nás je přátelský a bez problémů vychází s ostatními. V takovémhle prostředí to ani jinak nejde, protože spolu trávíme víc času než s vlastními rodinami.”

Maxine má rodinu rozprostřenou po celé Austrálii. Doma je ale v Brisbane, kde žije jedno z jejích tří dospělých dětí. Další dvě děti pak žijí jižněji, v Novém Jižním Walesu. Maxine má dvě vnučky a s potěšením oznamuje, že ještě vnuka „na cestě”.

„Někdy se ale ztrácím ve vlastních myšlenkách,” přiznává. „Moje mysl neustále tak trochu těká. S rodinou se moc často nevídám. Ani mi to moc nevadí. Vždycky jsem ale ráda, když se setkáme. Myslím si, že už jsem si na to zvykla.”

Rozhodnutí ponechat si dům v Brisbane (a spolu s ním i hypotéku) je prý jedním z hlavních důvodů, kvůli kterým se stále živí řízením. V Brisbane Maxine žije už 25 let, ale když teď mluví o „domově”, myslí jím spíš důlní kemp ve městě Port Hedland.

„Po osmi týdnech práce se už opravdu těším domů do Brisbane. Když ale přijedu, nikdo tam není. Tak se zase těším, až pojedu zpátky sem. Okolí i prostředí kempu samotného je prostě fantastické.“

V těchto končinách se řidiči nespoléhají pouze jeden na druhého. Spoléhají se také na své velké soupravy Volvo. Společnost přepravuje takové množství rudy, že je nutné vozidla servisovat alespoň jednou za týden. K denní péči pak patří dotankování a prohlídka před jízdou. Jen tak lze zaručit nepřetržitou provozuschopnost vozidel.

Maxine sleduje pouštní dálnici.

Je tu jen pustina. Je to krajina bez jakýchkoliv známek života. Akorát občas přes cestu přeběhne kráva, velbloud nebo pes dingo. A pracovní den je předlouhý.

 

„Jízda je v nich pohodlná, všechno jde hladce a my se o ně staráme, jako by byla naše vlastní. Řidiči si mezi sebou vozidla nemění, takže se o ně starají a dbají na to, aby byla čistá. Když společnost najme někoho, kdo se o vozidlo nestará, dost mě to naštve,” přiznává Maxine a ještě dodá: „I můj táta vlastně řídil volvo. Je to taková shoda náhod, že ho řídím také. Volvo je mi tedy velice blízké.“

Tak moc, jak má ráda své vozidlo a životní styl, který se s ním pojí, přemýšlí Maxine i o tom, co bude dělat, až s dopravou manganu přes poušť skončí.

„Myslím si, že budu jezdit ještě tak pět let a pak asi půjdu do důchodu,” říká. „Ještě nevím, co pak budu dělat. Možná odjedu do Nového Jižního Walesu a budu tam trávit víc času s rodinou.“

Prozatím si ale Maxine chce užít každičkou chvilku za volantem. Při jízdě s hlasitým rádiem a s rozesmátýma „klukama” na druhém konci obousměrné vysílačky.

„Prostě si to užívám,” říká. „Myslím si, že by na mě a na to, co dělám, byl manžel hrdý. Myslím si, že opravdu jo.“

Vozidlo

Vozidlo: road train typu „quad“
Model: Volvo FH16
Motor: 700 koňských sil, točivý moment 3 150 Nm, převodovka I-Shift
Tahač: 10×6 (dvě řízené nápravy, tři poháněné).
Přívěs: 4 přívěsy – 2 přívěsy typu „A“, 2 mezikusy a přívěsy typu „B-double“ (souprava o celkem 7 kusech)
Hmotnost: 175 tun (celková hmotnost soupravy)
Užitečné zatížení: přes 113 tun
Délka: 53,5 metrů
Počet kol: 84
Palivo: nádrže o kapacitě až 1 840 litrů (Na cestě mezi jednotlivými doly a přístavem Hedland není prakticky nikde možné dotankovat a celková délka tras běžně přesahuje i 800 km).
Vlastnosti: Vozidlo je na míru přizpůsobené jízdě v horkém počasí a extrémních podmínkách.

  • Chladicí vložky pro případ, že by se řidič ocitl v nepředvídatelné situaci.
  • Ochranné rámy pro případ střetu soupravy s divokou zvěří.
  • Speciální chladicí prvky k ochraně choulostivých zařízení, mezi které patří třeba akumulátory a diferenciály.

Související obsah

Jak hornaté kanadské silnice prověřují zkušeného řidiče nákladních vozidel

Řidič Rod Stanley přepravuje těžké náklady už 18 let. I když je velmi zkušený, klikaté silnice západokanadských hor a omezení doby jízdy důkladně prověří jeho schopnosti. ...

Boj o přežití na jedné z nejnebezpečnějších silnic světa

Díky obezřetnosti, dovednostem a zkušenostem je Juan Manuel Manrique naživu i po 45 letech strávených na jedné z nejnebezpečnějších silnic světa. Vítejte v průsmyku Paso de los Caracoles v Chile....

Těžba soli na bolivijské velké bílé pláni

Vzduch je řídký a světlo nemilosrdně oslepuje. Na největší solné pláni světa dnes opět čeká muže i stroje těžká zkouška. Na tomto místě pracuje řidič Dario Machaca Colque více než 30 let....

Filtrovat články

5 true 5