Trucks
Je ráno a první sluneční paprsky začínají překonávat vrcholky hor, které solnou pláň obepínají. Vítr v nekonečném prostoru nabírá na rychlosti a ledový vzduch štípe do tváří. Hostům zde o sobě řídký vzduch dává vědět lehkou bolestí hlavy.
S nákladními vozidly Volvo tu jezdím od svých 14 let a nikdy jsem nejezdil s jinou značkou,“ říká Dario Machaca Colque, když nastupuje do kabiny modelu Volvo FH16, který parkuje před svým domem v městečku Colchani.
Salar de Uyuni či Salar de Tunupa, jak pláň nazývají místní Indiáni, se nachází v provincii Potosí v západní Bolívii. Největší solná pláň na světě má rozlohu srovnatelnou s celým Středočeským krajem. Tvoří ji 10 583 čtverečních kilometrů, pokrytých hustou vrstvou ulehlé soli.
Dario dnes naloží sůl, která se zde těží, a odveze ji. Než se vydá na cestu, vyzvedne spolupracovníky, kteří mu s nákladem pomohou. Čeká je celý den dřiny. Na obrovský návěs naloží 25 tun soli – ručně, jen pomocí obyčejných lopat. Proto musí Dario pro všechny přivézt dostatek jídla a pití.
„Tohle je Edgar s bratrem Ivanem, jsou taky odsud z města. Tady zná každý každého,“ říká Dario, když jeho pomocníci přicházejí.
Edgar s Ivanem šplhají na korbu návěsu, kde už čeká jejich otec Paulino, který bude také nakládat.
Po každé druhé jízdě na solné pláni pečlivě umyjeme vozidla vodou. Pak je nastříkáme olejem a promažeme, aby byla na další jízdy zase chráněna.
Před 40 000 lety se v celé oblasti rozkládalo prehistorické jezero. Když voda ustoupila, vznikla solná pláň. Když vůz vjíždí na planinu, kola drtí sůl a pneumatiky zanechávají velké osmihranné otisky. Bílá pustina zakrývá jakékoli náznaky cesty, a tak musí Dario směr určovat podle hor v dáli, které mu slouží jako orientační body. Ve zdejším terénu se vyzná jako nikdo jiný.
„Povrch pláně tvoří vlastně dvě vrstvy stlačené soli, vrchní a spodní. Mezi nimi se nachází vrstva bahna. Jízda po soli není nebezpečná, ale když sjedete ze známé trasy, můžete se dostat do problémů. Na některých místech je povrch měkčí a vozidlo se může do soli zabořit.“
Jak slunce stoupá nad horizont, jeho paprsky se odrážejí od bílého terénu. Člověk se tu neobejde bez slunečních brýlí. Dariovy ruce poseté mozoly a vrásky v koutcích očí vypovídají o těžkém životě stráveném dřinou, kterou ještě ztěžuje neustálý zápas s nelítostným světlem. Na solné pláni pracuje Dario přes třicet let.
„Lidé, kteří tu žijí, jsou však silní a zdraví. Sůl pomáhá proti artróze a bolestem kloubů,“ vysvětluje Dario s úsměvem.
Za ta léta vystřídal Dario už několik nákladních vozidel značky Volvo. Dnes vlastní dva vozy Volvo FH16 z roku 2006 s výkonem 610 koňských sil. Tahače si sám dovezl z Evropy. Na Dariově voze ještě stále zůstala loga předchozích majitelů, německé logistické společnosti DFDS.
„Někdy příští rok bych si chtěl pořídit další Volvo – z roku 2008. Dovezu si ho ze Švédska.“
Dario je spolu s 23 dalšími řidiči členem Družstva 11. července (11th of July Co-operative), které v oblasti zajišťuje vnitrostátní i mezinárodní přepravu. Silnice v okolí solné pláně nejsou příliš kvalitní a vzdálenosti jsou obrovské. Proto je solná pláň využívána jako dopravní koridor do severně ležící provincie Oruro, na severovýchod do provincie Cochabamba a na západ do sousedního Chile.
Členové družstva mají každý svoje vlastní vozidlo, ale o administrativu se starají společně. Náklady i výdělek si mezi sebou dělí.
Pro Daria a jeho spolupracovníky je Volvo jasnou volbou – 20 z celkových 23 nákladních vozidel v družstvu nese značku Volvo.
„V zimě tu bývají silné mrazy a vozidla jiných značek někdy prostě nenastartují. Silnice v okolí solné pláně jsou hodně drsné. Jiné náklaďáky se na nich hrozně třesou, teče z nich a motor jim neběží hladce. S Volvem se vám tohle nestane. Vozidla Volvo jsou bytelná a snesou i naše tvrdé podmínky.”
Protože sůl urychluje korozi, je nutné se o vozidla skutečně důkladně starat. Dario vysvětluje, že s tím je opravdu dost práce:
„Po každé druhé jízdě na solné pláni pečlivě umyjeme vozidla vodou. Pak je nastříkáme olejem a promažeme, aby byla na další jízdy zase chráněna.“
Na bolívijské pláni Salar de Uyuni se každý rok vytěží zhruba 25 000 tun soli. Proces těžby je v podstatě jednoduchý, ale dá zabrat. Sůl, která je ještě vlhká, se ručně nakupí na hromady, aby přes noc vyschla, a teprve potom se nakládá.
Tady je sůl dostatečně pevná a není problém projet ani s těžkým vozidlem, ale támhle je povrch měkčí a souprava může v soli uváznout.
V bílém nekonečnu se náhle v dálce objeví siluety. Po chvíli jsou již obrysy pyramid, které tvoří nakupená sůl, lépe rozeznatelné. Dario zastaví, sešplhá dolů a vysvětlí Edgarovi, Ivanovi a Paulinovi, jak budou postupovat. První tři hromady se naloží na jednu stranu korby, potom se souprava otočí a další tři hromady se navrší na druhou stranu.
„Je důležité nakládat rovnoměrně z obou stran, aby byl náklad vyvážený,“ vysvětluje Dario.
Pak ukáže do dáli.
„Tady je sůl dostatečně pevná a není problém projet ani s těžkým vozidlem, ale támhle je povrch měkčí a souprava může v soli uváznout. Tam se vozidlo může do soli zabořit.“
Teď je solná pláň suchá, ale v období dešťů v letních měsících se rozlije nedaleké jezero Popoo a pláň zaplaví. Na některých místech je až metr vody.
„Proto než přijdou deště, nakupíme zásobu soli v Colchani a sůl pak nakládáme tam. V období dešťů na solné pláni nepracujeme ani my, ani těžaři.”
Paulino, Edgar a Ivan hodí na korbu přívěsu několik posledních lopat soli. Práce trvala bezmála tři hodiny. Zpátky do Colchani je později sveze jeden z mnoha autobusů, které do oblasti přivážejí turisty.
Než Dario zamíří zpět, uvázne se soupravou v písečné bouři. Vítr se sem valí z nedalekých kamenných pouští a na horizontu tvoří písečné mraky. Na solnou pláň se snáší jemný prach.
Dario sedí v kabině a čeká, až se bouře utiší.
„Většinou to netrvá déle než hodinu, potom bouře sama odezní,“ vysvětluje Dario. Zapne rádio, ze kterého moderátor chrlí přehled regionálního zpravodajství.
Dario má pravdu. Bouře odezněla a než se motor opět rozeběhne, začínají se zlověstné mraky v dáli ze solné pláně zdvihat.
Technické údaje: Tahač Volvo FH16 s brazilským přívěsem od firmy Randon Toto vozidlo z roku 2005 je určeno pro dálkovou přepravu těžkých nákladů. Motor je řadový šestiválec o objemu 16,1 litru. Disponuje výkonem 610 koňských sil a může se pochlubit točivým momentem 2800 Nm při 1000–1500 ot./min.
K čemu se užívá: Používá se pro přepravu boraxu a síry z místních dolů a pro vnitrostátní i mezinárodní svoz soli ze solných plání. Typická přepravní zakázka zabere 14–18 hodin. Nájezd přibližně 70 000 km za rok.