Biopaliva se vyrábějí rozkladem surovin, jako jsou škroby, cukry a další molekuly, pomocí chemických reakcí a tepla. Pojem biopaliva zahrnuje bionaftu první a druhé generace. Generace se od sebe liší výrobním procesem a typem požadované suroviny. Bionafta první generace se vyrábí procesem nazývaným esterifikace za použití jedlých plodin, jako je řepkový, palmový a další rostlinné oleje.
Bionafta druhé generace známá také jako hydrogenovaný rostlinný olej (HVO) se vyrábí procesem hydrogenace, tj. úpravou vodíkem. HVO je mnohem flexibilnější, pokud jde o vstupní suroviny, protože se může vyrábět z nekvalitního odpadu, jako jsou živočišné tuky a olej na vaření, nebo z nepoživatelných zdrojů, jako jsou řasy, sláma a dokonce houby.
Výhody a nevýhody bionafty
Bionafta má jako palivo řadu výhod. Vstupní surovina je levná, výrobní proces přeměny suroviny na energii je relativně snadný a bionafta při spalování uvolňuje podstatně méně CO2. A může se používat se stávající infrastrukturou a technologiemi motoru s minimálními úpravami, dokonce i ve směsi s běžnou naftou.
Možnost, že se bionafta stane hlavním alternativním palivem pro nákladní vozidla, se však z mnoha důvodů zdá stále nepravděpodobnější. Prvním důvodem je účinnost. Bionafta má nižší energetický výkon (asi o 10 % méně než konvenční nafta), což znamená, že je potřeba větší množství paliva. Pak je tu skutečnost, že bionafta nemusí být vhodná pro zimní podmínky, protože teplota, při které palivo tuhne, je mnohem vyšší než u nafty. Používání bionafty může také působit provozní problémy, jako je zanášení a ucpávání vstřikovačů.
Kromě účinnosti a technologií však široké využívání bionafty představuje vyvolává důležitější otázky týkající se udržitelnosti. Kritici první generace biopaliv tvrdí, že výroba vstupních surovin vede k odlesňování.
Pak je tu také potenciální konflikt první generace bionafty s produkcí potravin a dopad, který by to mohlo mít na ceny potravin. Stále větší množství zemědělské půdy je totiž určeno pro výrobu palivových surovin. Takovéto obavy měly velký dopad na přehodnocení ekologičnosti bionafty a Evropská komise došla k závěru, že biopaliva na rostlinné bázi by se nemohla započítávat do cílů národních vlád EU v oblasti obnovitelné dopravy.
HVO: Důstojný konkurent?
Vzhledem k těmto výzvám se zastánci bionafty zaměřili na alternativy méně náročné na vodu a půdu, jako je HVO vyráběné z organických odpadních produktů. Díky vysoké kvalitě HVO jako paliva a díky potenciálu, který mnoho producentů ropy, zejména těch v Evropě, vidí v jeho využití k řešení problémů s nadměrnou kapacitou a ziskovostí v rafinériích, se zvýšily investice do této oblasti. Nedávno byly oznámeny nejméně tři nové evropské investice v oblasti HVO, které pomohou trhu během příštích 3 let vyrůst téměř o 88,5 %. Roste také zájem z Asie a Středního východu.
Může být tedy HVO odpovědí na zánik bionafty? Ano i ne. HVO má mnoho výhod, ale stále je to palivo, jehož výroba je ve většině částí světa drahá a trpí nedostatečným množstvím surovin potřebných k výrobě. Navzdory rostoucím investicím není hromadná výroba HVO snadná, což znamená, že je nepravděpodobné, že by v dohledné době ovládla trh s alternativními palivy, i když v dlouhodobějším horizontu se sektor bionafty může změnit. Celkově vzato je možná nejlepší dospět k závěru, že nejschůdnějším využitím bionafty první a druhé generace bude podoba příměsi do současných fosilních paliv.
Doplněk k jiným alternativním palivům
I když bionafta nemusí být okamžitou odpovědí na budoucnost bez uhlíku, určitě může být doplňkem jiných alternativních paliv, jako je LNG a elektromobilita. Připravil jsem průvodce, který nastiňuje klady a zápory některých dnes nejdiskutovanějších alternativ k naftě.
